že bych se dívala moc na pohádky?

Existují i pozemštví princové nebo jsem se dívala moc často na pohádky a snila o pohádkovém životě? Někdy se sama sebe ptám jestli jsem tak naivní nebo jestli to opravdu může být reálné.

Existuje láska na první pohled? ANO, EXISTUJE !!! A víte proč? Protože jsem ji zažila, možná bláznivé zamilování v nevhodnou dobu, ale láska na první pohled existuje … ty hluboké zářivé oči si umím vybavit i po letech, stačil jeden pohled, … bylo to bláznivě šílené, neviděla jsem nic než ty oči, které mě neskutečně přitahovaly a k tomu vzájemná souhra energií  … takže ano existuje, jen možná přišla v nevhodný čas nebo jsem se jí vzdala nebo možná můj rozum moc přemýšlel nad tím jestli je správná … nebo jsem ji třeba jen měla prožít kvůli tomu pocitu …

Tak proč by nemohli existovat princové? Je pravda, že ne vždy jsem byla dokonalou princeznou, spíš holkou, která chce být dokonalá, ale ne princeznou. Moje dokonalost, chtít dokazovat, že všechno zvládnu levou zadní, že nepotřebuju pomoc, že jsem silná a statečná, že budu dělat všem radost a vyjdu jim vstříc, že se o všechny postarám … ale kdo se postará o mě, kdo přijde a obejme mě, když jsem smutná nebo mě něco trápí … ano pochvaly byly, ale před ostatními, před rodinou a přáteli, jen nevím nakolik byly upřímné od srdce a nakolik v nich byla pochvala ega a rozumu „podívej co jsme dokázali a jakou mám partnerku, která se o mě stará“.

Prvnímu partnerovi jsem byla spíš matkou, potřeboval péči, na kterou byl zvyklý, došlo mi to až po nějaké době, i když si uvědomuju, že tu péči jsem převzala vědomě a ze strachu, protože ve své podstatě je dítětem svým způsobem doteď a v některých věcech stále potřebuje dohled … Nešlo to, musela jsem odejít, byly to roky trápení, slz a nevyslyšených proseb …

Že by další bláznivé zamilování nebo jen potřeba být milovaná? Ano, opět to bylo bláznivé divoké, chvílemi možná i nebezpečné, ale šla jsem si za svým, věřila jsem, že tentokrát to je ono, že už ten pohádkový příběh bude naplněný. Věřila jsem slovům, i když jsem neviděla činy, věřila jsem v člověka a vlastně asi stále v něj věřím, i když nebyl ochotný nebo možná spíš schopný mi dát lásku – nebo spíš ji se mnou žít. Měl tolik problémů sám se sebou, že neviděl, co má před sebou, až o to přišel. Byly to roky dokazování toho „kdo vyhraje“ a „podle koho to bude“, křivd a ublížení, malicherností v běžném životě, … několikrát jsem řekla UŽ DOST a byl schopen v sobě najít lásku a já víru, že je všechno v pořádku, ale vždy se to překulilo zpět v pocity křivdy a ublížení „ALE TY …“

Je smutné, když víte, jak umí člověk milovat, jaký umí být, ale je pro něj důležitější vidět co nefunguje a první co vidí je chyba a problém … a raději ukáže na druhé než na sebe … jako kdyby to nebyl jeho život, ale byl v pasti svého osudu a bylo jednodušší ukazovat na druhé …. A ještě smutnější je, že toho člověka potkáte po roce a zjistíte, že místo toho, aby ho nezdary v životě nakoply dopředu, zabředne do ještě větších křivd, zaleze si do své pomyslné jistoty jako do domečku, který nosí na zádech šnek a ubližuje nejen sobě, ale i okolí …

Láska buď je a nebo není … nic víc nic míň, … víte, že i přes všechny každodenní starosti a problémy, které nás můžou potkat, prostě JE … a nebo není. Cítíte, že stojí za ní bojovat, že je pro Vás důležitější než výmysly rozumu a křivdy …

Pořád věřím na prince, vím, že přijedete a že pro něj a pro nás nebude nic důležitějšího než být spolu a užívat si společný život … nevím kdo, nevím kdy, věřím, že brzy … protože už jsem princezna …   🙂